Svatině

Naši přátelé již došli skoro ke vchodu. Obří sloupy, které lemovaly vchod do jeskyně, se nyní tyčily do nebe, kdyby tam tedy nějaké nebe bylo, jelikož byli naši přátelé v podzemí. Již už skoro viděli, co je v jeskyni a Šimsa proto pokynul, aby zrychlili. Vběhli tedy dovnitř. Uvnitř bylo několik menších sloupů. Strop tu neměl ani tři metry, takže všechny sloupy se zdály mohutné. Ještě jsem opomněl, že jich bylo osm a každý z nich měl ne sobě vyřezaného draka, který měl stejnou barvu, jako sloupy a to špinavě bílou. Sloupy byly rozestaveny do kruhu kolem hrobky. „To je Armurtova hrobka.” řekl Herold, když mu na ní přistál zrak. „Pán je znalec.” mírně jej poškádlila Elis. „No, ale co dál? Hrobku máme, ale žádnou pravdu u kořenu tu nevidím. Nebo jsem snad slepý?” položil Šimsa otázku jen tak do vzduchu. Nyní se pozorněji podíval na hrobku. Na jejím vrchu ležel na talíři čerstvě upečený koláček budoucnosti. „Kde se tu ten koláček vzal?” řekl Šimsa. „A že tady leží další dva koláčky na dalších dvou talířích sis nevšiml?” otázala se je Elis. „Třeba jsou otrávený.” obával se Herold. „Houby otrávený. Koláčky nás sem dovedly a teď nás jen prostě chtějí vézt dál.” řekl Šimsa a sáhl po koláčku, který měl nejblíže. I Elis a Herold si vzali každý jeden koláček. „Možná bychom je měli zase rozlousknout ve stejném pořadí.” řekl Šimsa a otočil se k Heroldovi. Ten vzal svůj koláček, opatrně se do něho zakousl a poté z něho vyndal kousek papírku. Ten poté rozložil a přečetl: „Měl bys cvičit.” V té chvíli vybuchli Šimsa s Elis smíchy stejně, jako předtím vybouchli u smaženého psa. Nyní si vzala Elis ten svůj. Bez zaváhání jej rozloupla a vyndala vzkaz. Ten si přečetla a stejně jako předtím si jeho obsah nechala pro sebe. Oba kluci jen smutně povzdechli. A teď už byla řada na Šimsovi. Nejspíše tam najde něco zapeklitého a ta nejistota je šíleně znervózňovala a to zdržování vypravěče ještě více, ale to je přeci práce vypravěče zdržovat v tom nejvíce napínavém. Naštěstí ode mne se takového zdržování nedočkáte jelikož já vždy říkám jen to, co má posluchač nebo čtenář vědět. Ale tak už bychom se možná mohli podívat, co má ten Šimsa v tom koláčku. Vzal tedy svůj koláček a zakousl se do něj. „Jů, zase s trávou.” prohodil nadšeně. Vyndal z koláčku ten ohromě veliký složený papír a opatrně jej rozložil. Bylo na čase aby jej přečetl, ale nebyl si jist, jestli si radši nemá nejprve dojíst ten koláček. Nakonec jej nejprve snědl a poté přečetl. Myslím, že snědl koláček a přečetl papír, tak doufám, že si to hned někdo nevyložil špatně. Začal tedy číst: „První zkoušku splnil si. Avšak éterická víla bude další chtíti splnit.” Šimsa zvedl zrak ke svým přátelům a ten pohled stál za to. Oba se jen tak tak drželi, aby nevybouchli smíchy. „Měl bys začít hledat tu vílu. Možná se schovává pod kameny.” pobaveně řekla Elis. „Koukám, že se velmi dobře bavíš. To mi s tím hledáním určitě pomůžeš. Já budu koukat pod ty malé a ty pod ty velké.” vrátil jí její pošťouchnutí s úšklebkem Šimsa. 

Kapitola se dokončuje...