Tma

Pojednou se všude objevila černo černá tma. Možná to bylo tím, že si Šimsa nevzal s sebou tu zapálenou pochodeň. Šimsa začal osahávat okolí. Nejprve osahával něco studeného a tvrdého. Usoudil, že by to mohla být kamenná zeď. Začal tedy osahávat dál a říkal u toho nahlas: „Zeď. Zeď. Hlava tlusťocha. Zeď. Zeď. Zase hlava tlusťocha. Další zeď. Zase zeď. A zase hlava? Že já se tu točím dokolečka. Tak půjdu jiným směrem. Zeď. Kousek dřeva. Podlaha. Podlaha. Něčí noha. Tak po ní půjdeme nahoru. ” „Plesk!” praštilo něco Šimsu po hlavě. Šimsa se otřepal a pokračoval: „Tak to byla Elis a tady je další zeď. Nezapálená pochodeň. Velké špičaté zuby...” Pojednou se rozhostilo naprosté ticho. Pochodeň z ničeho nic sama od sebe vzplála. Šimsa zůstal jen nehnutě stát s rukou dotýkající se na zdi visící useknuté hlavy vlka. „Kdo rozsvítil tu pochodeň? ” zeptala se Elis. „Netuším, ale tahle hlava to určitě nebyla. Měli bychom jít dál. ” řekl jí na to Šimsa. Chytil Elis za jednu ruku a ta zase druhou rukou chytla Herolda. Šimsa vzal do druhé ruky tu hořící pochodeň a vyrazili kupředu. Šimsa udělal pouze pět kroků, když v tom pochodeň opět sama od sebe zhasla. „To není vtipné. To té pochodni došli baterky nebo co? ” začal se rozčilovat Šimsa. „Možná by ji stačilo opět zapálit. ” pronesla Elis. „A oheň bys neměla? ” odpověděl jí Šimsa poněkud nevrle. „Ne, ale můžu ti půjčit trochu ledu. ” prohodila Elis s úšklebkem, který samozřejmě nemohl Šimsa v té tmě vidět, ale nějak jej vycítil a řekl: „Tak tím pádem tu pochodeň můžeš zapálit. ” Elis přiblížila hlavu k pochodni, kterou neviděla, jen odhadovala její pozici, což nebylo nic jednoduchého, jelikož Šimsa neustále pohazoval rukou, ve které tu pochodeň držel. Elis tedy foukla směrem k pochodni a pochodeň se pojednou rozhořela studeným modrým a jen slabě zářícím plamenem, ale to stačilo na to, aby naši dobrodruzi konečně něco viděli. No viděli byli v dlouhé kamenné chodbě. Na stěnách nebylo nic a na začátek ani na konec nedohlédli, jelikož tak silné světlo neměli. „Asi budeme muset jít dál. ” řekl Šimsa a sotva udělal krok, tak se pod nimi podlaha rozevřela a oni spadli do neznáma. 

Světlo jim při pádu samozřejmě zhaslo a za ruku už se po dopadu také nedrželi. Takže ani nevěděli, kde kdo je. „Jste tu někde? ” zeptal se Šimsa, ale nikdo neodpověděl. Začal šátrat kolem sebe, zda by nenašel něco, co by mu pomohlo najít přátele. „Hmmm... Kámen. Kost. Kostra. Kámen. Prso.” „Plesk!” zase něco praštilo Šimso po hlavě. „To že jsem chvilku v bezvědomí neznamená, že mě musíš hned osahávat. ” rozčílila se Elis. „A jak mám asi vědět, že tu ležíš, když není nic vidět. ” obořil se na ni Šimsa. „A kde je Herold? ” ale Herold se neozval a tak tedy Elis pronesla: „Hamburgry zadarmo. ” „Co, hamburgry?” vynořil se z čiré tmy Herold se zapálenou pochodní. „Kde jsi vzal tu zapálenou pochodeň? ” podívala se na něho Elis. „To sám nevím. ” řekl s naprostým klidem Herold. „Myslím, že se tu děje něco podivného. ” řekla Elis. „Možná se tu jen někdo snaží nám nahnat strach, abychom se vrátili zpět. ” zareagoval na ní Šimsa. Teď ale, když byli všichni tři pohromadě a měli prozatím zapálenou pochodeň, se mohli podívat, kde to vlastně jsou. Byli v oválné ne moc veliké místnosti bez dveří a oken. Po zemi se válelo několik kamenů a také kostry, se kterými se Šimsa seznámil již před chvílí. „¨Tak a co budeme dělat teď? Pochybuji, že vylezeme nahoru, nebo že projdeme zdí. ” tázavě se podívala Elis na Šimsu. „Myslím, že nám nic jiného než projít zdí nezbývá. ” odpověděl ji na to Šimsa. Šimsa se zvedl ze země, na které do teď seděl a začal obcházet místnost. Heroldova pochodeň ji osvětlovala dostatečně, takže bylo dobře vidět každou rýhu i propadlinu ve zdi. Ty tam určitě zanechali předchozí obyvatelé této místnosti. Ale jelikož už nejsou moc při životě, tak už jim jistě nebude vadit, když se Šimsa na ty zdi podívá zblízka. Většina zdí byla pokryta pavučinami a nějakým divným mechem. Mech byl světle zelený s jemnou příměsí sluníčkově žluté. No a pavučiny byly prostě pavučiny, k těm vám nic zajímavého nepovím. Šimsa chodil u těch zdí sem a tam a vypadal zamyšleně. Pojednou si olízl prst a podržel jej u jednoho místa zdi. „Říkal jsem si, že by se ty pavučiny hýbat neměly. Tady je ve zdi skulina, kterou proudí vzduch. ” řekl pojednou Šimsa a opřel se o tu zeď. Zeď pojednou začala praskat a otevírat se. Pojednou se zeď rozlítla, jako rozražené dveře a Šimsa jimi propadl do chodby za ní. „Myslím, že jsem našel cestu dál. ” řekl Šimsa. Herold s Elis na něj jen mlčky zírali stejně, jako už hodinu před tím. Šimsovi totiž najít cestu ven trvalo dobrou hodinu a půl. „Koukám, že je v té chodbě světlo.” řekla Elis, když do chodby vstoupili. „Tak to už tu pochodeň potřebovat nebudeme. ” prohlásil Herold a sotva to dořekl, tak všechna světla zhasla a to i ta pochodeň, kterou držel prozatím Herold v ruce. „Nic se neděje. ” prohlásila Elis a pokračovala dál: „Jen mi podej tu pochodeň a já ji rozsvítím. ” „Když já ji nemám. ” odpověděl ji Herold. „Ale vždyť si ji držel v ruce. ” obořila se na něho Elis. „Jenže jak všechno zhaslo, tak jsem se lekl a pochodeň mi upadla a teď jsem ji hledal na zemi a nenašel. Musela se někam zakutálet. ” vysvětloval hned Herold. Šimsa jen vzal Elis za ruku, ta instinktivně vzala za ruku Herolda a už je táhl tmou dál. 

Šli asi tak půl hodiny, když v tom uslyšeli tekoucí vodu padající z výšky. „Tady je někde vodopád?” zeptala se Elis. „Netuším. Ale kdybychom měli světlo, tak bychom se mohli podívat.” odvětil ji Šimsa. Herold jen mlčky poslouchal a radši se vůbec neprojevoval, aby na něj třeba nechtěli svalit vinu za to, že jsou v temném tunelu, bez jakéhokoli zdroje světla. Šimsa udělal ještě dva kroky a najednou se pochodně rozsvítily a osvítili celou situaci. Cesta se rozevírala v obří jeskyni, ale naši přátelé měli malý problém. Přímo před nimi se cesta ztrácela a pramenila voda a poté tekla do té jeskyně, jako vodopád, Takže pokud by chtěli pokračovat v cestě, museli by skočit dolů. „Tak a co teď?” zeptala se Elis. „No zbývá nám jen jedna cesta a zpět to není.” odvětil ji na to Šimsa. „Ještěže tuky nadnáší.” zaradoval se Herold. „To je jen fáma.” řekla Elis posměšně. „Tak to se asi utopíme všichni. ” řekl Herold. Všichni tři se zatím drželi za ruce a tak využil Šimsa situace, zatáhl a skočil dolů. Herold i Elis jej pronásledovali volným pádem. „Žbluňk!” „Žbluňk!” „Šplouch!!!” ozývalo se když postupně dopadali všichni tři do vody. První dopadl Šimsa, hned za ním Elis a jako poslední Herold, který svým pádem málem celé podzemní jezírko, které neviděli, jelikož byla opět tma, vyšplouchl ven. Při tom vyšplouchl z jezírka i Šimsu s Elis, kteří se teď plácali na suchu a Herold zůstal v jezírku sám. Tedy když nebudeme počítat tu vyplašenou mřenku, která tam plavala. Pojednou se tma začala projasňovat. Z podzemní trávy, která zde rostla se začaly vznášet světlušky. Bylo jich dost na to, aby osvítili celou jeskyni. Šimsa se rozhlídl, mezitím než Herold se vyplácal z vody na souš a poté povídá: „Myslím, že musíme jít do té díry ve zdi, u které jsou postavené ty velké ozdobné sloupy.” „To asi jo.” odvětila Elis. Ta jistá díra ve zdi byla od našich hrdinů vzdálená asi půlhodinu chůze vzdušnou čarou. A mezi nimi a ní bylo několik skalních útvarů, jezírek a děr, ve kterých nebylo vidět dno. Všichni tři se tedy sebrali a vyrazili za dalším dobrodružstvím.