Hledání brány k hrobce

„Máme malý problém. ” řekla Elis. „Kde? Já žádný nikde nevidím. Že ty ho schováváš. ” řekl Herold. „Já žádný neschovávám, ale nevíme, kde je vchod do hrobky. ” dodala Elis. „To nebude problém. Máme tu pořád pravidlo, že můžeme jít rovně za nosem. ” řekl Šimsa. „Aha, tak až ti ta zeď před tebou uhne, tak zavolej. ” zasmála se Elis. „A co se jít podívat do knihovny? Prý tam mají slušný bufet. ” řekl Herold. „To zní jako super nápad. Ale bufet vynecháme. ” řekl Šimsa. „A co tam budeme hledat? ” zeptala se Elis. „Budeme hledat vše o hrobce, kdo ji vyrobil, kdo tam kdy byl a kde je vchod. ” odpověděl Šimsa. A tak se vydali do knihovny. Ta leží uprostřed města, i když by někdo mohl namítnout, že uprostřed má ležet hrad. Takže naše tři dobrodruhy necháme dojít do knihovny, což je strašně daleko. Mají to asi deset kroků, jelikož Smažený pes leží hned vedle knihovny. 

Šimsa se rozešel proti dveřím, které se mají otevírat dovnitř. „Plesk. ” Šimsa se rozplácl o dveře. „Vypadá to, že knihovna je zavřená. ” řekla Elis. „Blbost. Knihovna nikdy zavřená nebývá. Dokonce je tu kouzelný nápis "NON STOP". ” řekl Herold. „A hned pod ním je napsáno "Pro vraždu zavřeno". ” řekl vzpamatovávající se Šimsa. „A co teď? ” řekla Elis. „Půjdeme na oběd? ” zeptal se Herold. „Ne nepůjdeme na oběd. Půjdeme se odsud vytratit, abychom nebyli podezřelí. Ale musíme se dostat dovnitř. ” řekl Šimsa a dodal „Myslím, že z protější střechy bude na celou situaci lepší výhled. ” Vylezli teda na střechu protější budovy. Alespoň Šimsa s Elis, Herold se musel po pěti schodech zastavit a odpočinout si, ale do večera by se nahoru dostat mohl. „Tak výhled je odtud pěkný, ale nevím, jestli tady něco pořádného vymyslíme. ” řekla Elis. Šimsa se procházel po okraji střechy a upřeně sledoval knihovnu. Knihovna měla tři nadzemní patra a šikmou střechu se střešními okny, které vedly na půdu. „Už mam cestu dovnitř. ” pronesl pojednou Šimsa. „Nechceš říct, že zase půjdeme dolu. ” vyděsil se Herold, který se právě doškrábal na vrchol. „Spíše se budeme muset naučit létat. ” zasmál se Šimsa. „Proč létat? ” koukla se na něho Elis. „Jelikož naše cesta dovnitř je na střeše. Nechali totiž otevřené střešní okno. ” vysvětlil Šimsa. „Co třeba ledový most mezi střechami? ” vypadlo pojednou z Herolda. „Ty ses asi pomátl. Udělat ledový most není tak jednoduchý, jako udělat sněhovou kouli a navíc se nechci hned prozradit. Kdyby se veřejnost dozvěděla o mých schopnostech, tak bych měla po srandě. ” rozčílila se na něho Elis. „Tak pokud jsem si vědom, tak aby tě mohli obvinit, museli by tě vidět ten most vyčarovat a jelikož jsou všichni obyvatelé u brány a čekají na příjezd krále od vedle, tak tě nikdo neuvidí. A pak už s tebou nikdo ten most spojovat nebude. ” řekl Šimsa. „Tak tedy dobrá, ale netuším, jestli to zvládnu. Nikdy jsem se o nic tak velikého nepokoušela. ” odvětila Elis. Postavila se ke kraji střechy. Zavřela oči, aby se soustředila. Pozvolna zvedla ruce a otevřela oči. Z rukou ji vyšel mohutný proud ledového větru. Ale místo mostu se dole o ulici rozmázl kus ledu. „Jů. Tím bych nechtěl dostat do hlavy. ” řekl Šimsa. „Myslím, že to nedokážu. Akorát na nás někoho upozorním. ” omlouvala se Elis. „Ty to zvládneš. Nikdo tu není, takže to můžeš zkusit ještě jednou. ” povzbuzoval ji Šimsa. Elis se tedy znovu postavila směrem ke knihovně. Opět zavřela oči. Pevně se soustředila jen na dvě střechy a propast mezi nimi. Nyní otevřela oči. Byla připravena vytvořit most. „Počkej! ” vykřikl Šimsa a dodal „Dole projíždí rytíř na koni. ” Naštěstí kus ledu, který předtím dolů dopadl už stihl roztát a rytíři tedy nepřišlo nic podivné na kaluži vody, která byla na ulici. Netrvalo dlouho a rytíř byl pryč. „Tak tedy do třetice všeho nejlepšího. ” řekla Elis a znovu se připravila. Tentokrát však ledový proud lépe namířila. Nejprve ním zasáhla okraj střechy, u kterého stála a poté jela vzduchem až směrem ke knihovně, kde svůj most dokončila. On to sice nebyl tak úplně most. Byla to spíše taková lávka, která vypadala, že každou chvilkou spadne. „Moc stabilně nevypadá. ” řekl Herold. „Lepší než nic. ” řekl Šimsa a dodal „Měli bychom jít než si toho někdo všimne a hlavně než roztaje. ” Elis vstoupila na lávku jako první, aby vyzkoušela, jestli je stabilní. Když Šimsa viděl, že lávka drží, vkročil na ní a zamířil si to na střechu knihovny. Herold nejprve koukal na lávku nevěřícně, ale když viděl, že mu Elis a Šimsa utíkají, také na ní vkročil. Došel na druhou stranu a ozvalo se křupání a veliká rána. To od toho, jak se lávka zřítila dolů. „Svému účelu posloužila. ” podotkl Šimsa a zamířil si to dovnitř knihovny skrz střešní okno. Zbylí členové jeho skupiny ho jenom tiše následovali. 

Na půdě byla tma. Jelikož jediné odtažené okno bylo to, kterým vlezli dovnitř. „Tak tady nám asi led nepomůže. ” povzdychla si Elis. „Záleží na tom, jestli v něm máš lampičku. ” zasmál se Šimsa. „A nebo by to chtělo svítící broučky v čokoládě. ” ozvalo se zezadu. „Až na to, že ty nesvítí, jako tato zapálená pochodeň. ” řekl Šimsa. Pojednou se všichni otočili směrem k pochodni, kterou držel Šimsa v ruce. „Kde jsi ji vzal? ” Zeptala se Elis. „Tak to bych chtěl taky vědět. ” odvětil nechápavě. Světlo nyní zalévalo, celou místnost. Půda byla rozdělena do více částí. Naši poutníci stáli v jedné z nich. Kolem nich se povalovalo několik zaprášených beden. Zdi byli poseté pavučinami, ale nebylo zde vidět žádného pavouka. Přímo naproti oknu stály staré dřevěné dveře. Ty jediné nebyli posety prachem ani pavučinami. „Myslím, že tudy někdo nedávno prošel. ” řekla Elis. „Tak to nás asi nenapadlo. ” řekl Šimsa. „No mě to nenapadlo. ” ozval se Herold. „Tak tebe nenapadá nikdy nic, tedy když pomineme lidožravé hamburgery. ” zasmála se Elis. „A co kdybyste si hodili kostkou, abychom viděli, kdo je lepší a mohli jít dál? ” řekl poněkud podrážděně Šimsa. „Vždyť mi už jdeme. ” řekla jen tiše Elis. Šimsa se pomalu přiblížil k dveřím. Dotkl se jich a „PRÁSK!!!”, dveře vypadly z pantů a tvrdě se sesunuly na zem. Herold sebou škubl až málem vyskočil z okna. Elis z toho všeho jen zůstala v šoku stát a Šimsa zíral na díru vzniklou po chybějících dveřích. „To určitě zničil ten, co tu šel před námi. ” řekl Šimsa. „A nebo jsi jen takový silák. ” začala ho škádlit Elis. „A nebo to byl ten lidožravý hamburger. ” mlsně podotkl Herold. „Proč ty jen musíš pořád mít hlad. ” prohodila Elis jen tak do vzduchu, který po sléze provoněla vůně hamburgrů, která naše tři cestovatele zamrazila po zádech. Byla to vůně čerstvě pečeného hamburgeru, který byl pomalu pečený nad ohněm a dán do ještě teplé bulky a teď zrovinka si do něho vypravěč kousl. Tak počkat vždyť vám nemusím říkat, co zrovna dělám. Ale kde se ta vůně mého hamburgeru vzala v příběhu to nechápu, ale nechme to tak. „Měli bychom jít dál. ” řekl Šimsa a rozešel se dírou ve zdi ven. Jeho dva přátelé jej následovali. „Je divné, že nikdo na tu ránu nezareagoval. ” řekla Elis. „Nejspíš je to tu na denním pořádku. ” dodal Herold. „A nebo tu prostě a jen nikdo není. ” podotkl Šimsa. Hned za dveřmi bylo schodiště. Nyní již měli celou knihovnu jako na dlani. 

„Takže informace o hrobce bychom mohli najít pod písmenem H. ” řekl Šimsa když procházel regálem s knihami začínajícími na písmeno H. Naši další dva dobrodruzi jej pochopitelně provázeli. Takže tu bylo spoustu knih. „Takže co to tu máme ... Hamburgery, to nebude ono ... Hadi ... Hadice ... Housle ... Hubnutí, to je něco pro tebe Herolde ... hořeniště. ” říkal Šimsa nahlas, když četl knihy, ale zastavil se a ne u knihy s názvem Hořeniště, ale u spáleného kusu regálu, kde měly být i informace o hrobce. „A jsme v pytli. ” řekla Elis, když viděla tu spoušť. „Tak mám dojem, že ta vražda má něco společného i s tím ohořelým regálem a ještě mám dojem, že někdo se snaží zmařit nám cestu. ” začal nahlas přemýšlet Šimsa, což občas a dokonce velice často dělává, tedy když zrovna myslí. „A co budeme dělat teď? ” zeptala se Elis. „Teď už nám musí stačit jen to, co řekl koláček. ” odpověděl jí Šimsa. „Na pouť dlouhou teď vydat se musíš. Hledat stromů kořeny ve větvích minulosti. Tam tajná hrobka nachází se, kde uražená hlava spí. ” zopakoval Šimsa text, který nalezl v koláčku. „Třeba se to má chápat jinak než to je napsáno.” řekl Šimsa a začal zase přemýšlet na hlas: „Tak upravíme ten text. Tak ta část s dlouhou cestou by mohla být jen matoucí a ve skutečnosti je to za rohem. A nebo by to mohla být dlouhodobější cesta myšlená časově v budoucnosti. To jsem zase plácnul kravinu, ale nebudeme to řešit a jedeme dál. Větve minulosti a kořeny stromů by mohla být knihovna. Jen vědět, kde je nejbližší by bylo dobrý. A heleme se v jedné jsme. A když se tak koukám na tu krvavou šmouhu támhle dole, tak ten dotyčný zavražděný měl uraženou hlavu a ta se odkutálela přímo do tamtoho výklenku a když tam teď rychle doběhnu a podívám se pozorně, tak k čemu je tahle pochodeň, co vypadá jako páčka? ” „A není to páčka? ” zeptala se Elis. Šimsa si lépe a pozorněji prohlédl onu pochodeň. Vypadala velice zaprášeně i přesto, že jinak bylo v knihovně čisto a navíc byla jen na jedné straně výklenku i přesto, že v ostatních výklencích byly pochodně dvě. Šimsa pomalu natáhl ruku k pochodni a zatáhl za ni. „A nic. ” řekl Herold. Pojednou se ozvala obří rána, ještě větší než když předtím vypadly ty dveře. Naši kamarádi sebou trhli tak, že skončili všichni tři na zemi. „Tak tohle už, ale určitě někdo slyšet musel. ” řekla Elis. Šimsa se rozhlédl pozorně kolem a řekl: „A nebo taky ne. ” A sotva to dořekl stěna ve výklenku se začala otevírat. „Tak jsme to asi našli. ” řekl Šimsa a hrnul se dovnitř. Elis s Heroldem jej následovali a když vešli všichni tři dovnitř, tak se za nimi zeď opět zavřela.