Zpátky na stromy

Před dávnými časy žili na zemi králové, kteří ne vždy spravedlivě vládli svému království. Postupem času se ale království rozpadla a vznikla nová společnost lidí. Byla obdařena moderní technologií, jenže si nevážila života. Po čtyřech světových válkách byli, ti co přežili, nuceni uchýlit se do podzemních skalních systémů. Bylo tomu již před více než sto lety. Sto let je dlouhá doba na to, aby si příroda poradila s lidským odpadem. Nyní se píše rok 2300 a lidé jsou opět odkázáni na krále, rytíře a sličné princezny. 

Války nyní pominuly, ale lidstvo nyní stojí před další zkouškou. Na Zemi se začala objevovat magie zla, které se snaží ovládnout celý svět. Lidstvo se proto muselo rozhodnout, jestli se podvolí a nebo ubrání. Nalezlo proto radikální řešení. Veškerou magii označili jako nežádoucí. Každého u koho se prokázalo, že má jakékoli magické schopnosti, odsoudili k trestu smrti. Je to sice velice krajní řešení, ale doteď se zdálo účinné. Síly zla však nalezly způsob, jak této situace využít. 

Náš příběh začíná v jednom královském městě, ležícím na pobřeží moře. Město má název po svém zakladateli Armurtovi Velikém, který doplatil na svou výšku a zemřel na uražení hlavy, když se nesklonil před dveřmi. No i nu zde platí staré elfí přísloví „Kdo sám do nebe roste, tohož hlava k zemi sletí. ”. Ale co by to bylo za královské město bez krále? Proto si lid zvolil nového krále Ismara, který si vyvolil za královnu překrásnou Isabel. Vládnou spolu velice spravedlivě a nenechají se ničím ovlivňovat a možná proto jsou k zákonům o zakázané magii více shovívavý, jelikož zde nejsou popraveni všichni, kteří ovládají nějakou nadpřirozenou sílu. Nejprve dostanou varování, že by svoji sílu neměli užívat a až na druhý pokus jsou popraveni. Ale většinou stačí to varování. Jediný, který varování nebral vážně a používal sílu dál byl Darth Vader, jehož hlava visí na kůlu hned vedle hlavní brány. 

Nás však bude ve městě zajímat jeden mladý hoch a možná by bylo dobré se podívat do jeho minulosti. Když mu byl rok nalezla ho zámecká hospodyně Claris u vchodu do hradu. A jelikož se jí malého chlapce zželelo rozhodla se si ho nechat a vychovat. Co se dělo s chlapcem před tímto dnem nikdo neví, snad možná jen veverka, která to vše pozorovala, ale ta mi to nechce povědět. No budeme se muset obejít bez těchto informací a podíváme se radši na jeho méně starší minulost. Vyrůstání pro malého Šimsu, teď jsem si uvědomil, že jsem zatajil jeho jméno, nebylo vůbec jednoduché. Všichni si ho dobírali, jelikož on byl nalezenec bez rodičů a oni urození a bohatí. Šimsovi to ale nevadilo. Byl spokojen se svým životem s Claris, které pomáhal při práci na hradě. Nakonec z něho vyrostl mladý mládenec, který se nebojí práce, ale jeho známka o nickovi mu zůstala. 

Dnes bylo krásné slunečné ráno. Šimsa si vyspával u otevřeného okna. Sluneční paprsky ho šimrali pod nosem, jako by chtěli říci, aby už vstával. Pojednou vletěla do okna sněhová koule a přistála Šimsovi přímo na hlavě. To ho samozřejmě probudilo, jelikož když vám na vyhřáté hlavě od sluníčka přistane ledová sněhová koule, tak je určitě něco špatně, a to obzvlášť když je léto. Šimsa tedy vykoukl z okna. Pod oknem stáli jeho dva přátelé. Kamarádka Elis, které ovládá mrazivá kouzla, což vysvětluje tu sněhovou kouli. Elis zatím své schopnosti dobře skrývala před lidmi, kteří se živý jako práskači. Ti mají za úkol sledovat okolí a každý pokus o magii musí hlásit v kasárnách. Takže jelikož ji zatím neviděli a nedostala tudíž napomenutí, využívá Elis svoji moc k zábavě. Ale abychom nezapomněli na Herolda. To je ten druhý kamarád, který stojí pod oknem. No a kromě toho, že je otylí a nechce s ním nikdo kamarádit na něm asi zatím není nic zajímavého. „Nazdar ospalče. ” zakřičela Elis na Šimsu. A zakřičet to musela, jelikož to byli celé čtyři patra. „Vydržte chvilku. Hned budu dole. ” odpověděl na to Šimsa. Rychle se oblékl. Stoupl si proti oknu. Rozběhl se a skočil. Po hlavě teď letí Šimsa dolů a vypadá to, že se asi rozplácne. Že by to byl konec našeho příběhu? Blbost. Šimsa si den před tím postavil vrchovatý vůz se senem pod okno. A nyní se do něho krásně zavrtal. „Jsi celý?” zeptal se Herold. „No jasně, že jo. ” vyskočil Šimsa ze sena. „To víš. Kdybys tam skočil ty, tak by tu byl teď kráter. ” rejpla si do Herolda Elis. „Tak co dneska podnikneme? Postavíme si dům na stromě? Přimrazíme pár ministrů k židlím? Uloupíme státní poklad? A nebo snad budeme hledat legendy?” zeptal se Šimsa. „No mohli bychom se jít někam nasnídat jelikož už mám docela hlad. ” řekla Elis. „Já jsem pro už mam taky hlad. ” ozval se hned Herold. „Jenže ty máš hlad pořád. ” zareagoval na jeho poznámku Šimsa. „A co zajít do Smaženého psa na koláčky budoucnosti. Ty prý říkají lidem jakým směrem se mají vydat. A nejtajemnější je na tom to, že do těch koláčků nikdo ty papírky s nápisy nedává. ” řekla Elis. „Tak dobře. Půjdeme si počíst v budoucnosti. ” řekl Šimsa a vyrazili směrem ke Smaženému psu. 

„Tak a konečně se najíme. ” řekl Herold, když konečně dorazili ke Smaženému psu. Šimsa otevřel dveře a povídá: „Tlouštíci první. ” Herold se tedy rozešel k těm velice úzkým dveřím a zasekl se v nich. Teď tam tak stál a nemohl ani jedním směrem. „Jsi si jist, že mají přednost tlouštíci a ne slečny? ” podívala se Elis na Šimsu poněkud vyčítavě. „Přece nebudu tlouštíka tlačit dovnitř sám. ” zasmál se jen Šimsa. Oba se tedy opřeli o Herolda a ten se svalil dovnitř. „Můžu vám s něčím pomoci? ” zeptal se hostinský, kterému ležel Herold u nohou. „Ne. Děkujeme. To jen náš kamarád je inspektor čistoty podlah a nějak zapomněl, že má dovolenou. ” prohlásil Šimsa. „Ale když už jsme tu, tak bychom si dali ty vaše vyhlášené koláčky. ” řekla Elis. „Tak se u nás zatím posaďte a můžete i na židli. Nemusíte tu sedět na zemi, pane inspektore. Hned vám koláčky přinesu. ” řekl hostinský a odešel směrem ke kuchyni. Naši tři hladový kamarádi si tedy sedli ke stolu. Pojednou přišel hostinský a podal jim koláčky budoucnosti. „Přeji dobrý osud. ” řekl a odešel. „Divný to chlapík. ” řekl Šimsa. První vzal do ruky koláček Herold. Kousl do něj a vyndal kousek papíru. Pozorně si ho prohlížel a poté ho i přečetl: „Měl bys míň jíst!” Sotva to dořekl, tak se Šimsa s Elis začali smát, až z toho spadli ze židlí. „Mě to zas tak vtipné nepřipadá. ” dodal Herold. „A teď jsem na řadě já. ” řekla Elis. Nakousla koláček a vyndala papír. Upřeně se na něj podívala a řekla: „Tak to si nechám pro sebe. ” „A máme po ptákách. ” řekl Šimsa. „Ještě se třeba zasmějeme tomu tvému lístečku. ” řekl Herold. Šimsa kousl do koláčku a povídá: „Hmmm, koláček s trávou. Tak proto jsou tu všichni tak vysmátí. ” Vzal do ruky lísteček a začal číst: „Na pouť dlouhou teď vydat se musíš. Hledat stromů kořeny ve větvích minulosti. Tam tajná hrobka nachází se, kde uražená hlava spí. ” „Takže se máme vrátit zpět na stromy? ” zeptal se Herold. „Spíše ke kořenům a to přímo k hrobce pod městem. ” odpověděl mu na to Šimsa. „Nejdřív se ale najíme. ” řekla Elis a nikdo nic nenamítal.